Konečně se dokážu vrátit ke svému hledání a třídění informací. Venku je zima až praští, v krbu to pro změnu praská, Táta je ještě v práci a já "nic nemusím". Dcery se na koleji moří zkouškami a už se těší na začátek semestru, Tátovy děti jsou s Maminkou, kocour mi spí za krkem, v hrnku kouří čaj. Ideální podmínky ke čtení. A psaní. Tak tedy - jak je to s těmi soudními znalci? Respektive jak by to být mělo?

České právo obsahuje zásadu, která tvrdí, že je v soudních řízeních nutno zachovat co největší nezávislost dětí na vůli rodičů. Záměr lze v zásadě hodnotit jako dobrý - má děti ochránit před "vyřizováním účtů" mezi dospělými. Jejich frustrace a zjitřené emoce se totiž často projevují právě během soudních sporů a asi je zbytečné rozebírat, že často zatlačí do pozadí zájmy dětí. Jedním z užívaných nástrojů je instit kolizního opatrovníka, který má zájmy dětí hájit. Zpravidla jím soud ustanoví OSPOD (orgán sociálně právní ochrany dětí).

Subjektivní vsuvka:

Nechci kritizovat dámy z OSPOD, zažila jsem je dříve jen u soudních jednání, která se týkala mých dcer. A prostě tam jen tak byly. Poprvé mi pomohly sepsat žádost (to jsem byla z rozchodu "div živá"), podruhé se prostě účastnily těch několika jednání, jejichž výsledkem bylo velké NIC. Budiž bráno v potaz, že poprvé jsme se s (tehdy ještě) manželem na všem kolem dětí bez potíží dohodli. A ve druhém zas nebyl k nalezení, tedy sice bylo co řešit, ale ne s kým. Mým pohledem vzato, pokud takto kolizní opatrovníci fungují standardně, příjde mi to jako, mírně řečeno, diskutabilní role.

Při rozhodování o svěření dítěte do výchovy rodičů je soud povinen sledovat především zájem dítěte. Nepochybně je to náročný úkol a tak je pochopitelné, že v případě složitějších případů chce mít soudce maximum podkladů k rozhodování. V takovém okamžiku může soud doplnit jako důkazní prostředek posouzení znalcem. Většinou jsou využíváni znalci z oblasti dětské psychologie (pedopsychologie).

Soud pro znalce zformuluje otázky na něž chce získat odpověď, která pak poslouží jako podpora pro rozhodování. Otázky by měly být postaveny tak, aby znalci neukládali právní posouzení situace. To zůstává plně v kompetenci soudu, který má za úkol zodpovědně posoudit všechny souvislosti. Že se jedná o závažnou problematiku dokazuje fakt, že se jí zabýval i Ústavní soud (nález ÚS 2630/07).

Soudní znalec by měl přispět svým náhledem. Musí proto prostudovat spisový materiál a rovněž se setkat osobně s těmi rodinnými příslušníky, jichž se šetření týká. Výběr použitých metod je v kompetenci samotného znalce. Zkušený znalec tak může pomoci zorientovat se ve spleti problémů spojených s výchovným prostředím u rodičů, v rodinných vztazích a zachytit možné skryté motivace obou rodičů. 

Znalecký posudek je následně zpracován písemně a doručen soudu. Je rovněž obvyklou praxí, že je znalec v rámci jednání vyslechnut a osobně se ho zúčastní.

Úkolem soudu je pak to, aby nepraktikovali (zdá se, že poměrně obvyklý) problematický přístup, který nekriticky a schématicky přebírá závěry znaleckých posudků, které mohou (a často se tak stává) překračovat meze odborného posouzení a dávají přímý návod, jak má soud rozhodovat. Tím přímo zasahují do rozhodování soudů. Rozhodnutí soudu pak je spíše rozhodnutím soudního znalce, což není v souladu s jednou z nezpochybnitelných zásad civilního procesu - tedy zásadou volného hodnocení. Ta říká, že závěr, který soudce učiní o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností je věcí vnitřního soudcova přesvědčení a jeho logického myšlenkového postupu. Je tedy korektní, pokud soudce hodnotí všechny důkazy jednotlivě a následně ve vzájemných souvislostech.

Subjektivní vsuvka 2:

To nám tak někdy kolem Mikuláše vysvětlovala sociální pracovnice, že doporučí soudu nechat zpracovat znalecký posudek vzhledem k tomu, že ona sama nedokáže posoudit míru ovlivnění dětí. A že Maminka, Táta a děti pojedou ke znalci a ten sám rozhodne, jak koncipovat vyšetření (či jak to celé nazvat). U soudu Táta vyrozuměl, že se vyšetření týká celých nově ustavených párů (oba páry jsou manželské). Tak se možná setkám s psychologem a třeba poprvé uvidím Šoféra. Světe div se, já toho pána fakt neznám, jen podle hlasu v telefonu. Skoro to v tom našem miniměstě není možné. Ale mně se to může stát klidně. Jednak si venku myslím na svoje a lidí si moc nevšímám, jednak nemám paměť na obličeje. Lhala bych, kdybych netvrdila, že na to celé nejsem zvědavá. Jsem. To je výhoda Macech. Můžete si dovolit mírně zlehčovat a pozorovat. Tak uvidíme.

Uznávám, že toto téma je náročné a dovolím si tedy k němu vrátit v ještě jednom vstupu. Tentokrát věnovaném tomu, co by v posudku nemělo chybět. I propříště jsem si k problematice znaleckých posudků našla oporu. Tentokrát to bude ASPI. Při prosévání internetu jsem jsem taky narazila na hezké informace o tom, kterému rodiči by mělo být dítě svěřeno a jak to vlastně vidí soudy.  Ale o tom...no třeba zase potom.

Jednoznačné je, že znalecký posudek má nemalou váhu a může citelně ovlivnit další život dětí. Je ale potřeba pozorně sledovat vývoj české legislativy a také způsob užívání předpisů. Ten může totiž výrazně ovlivnit samotný výsledek soudního jednání. A tak jsme v závěru zase u toho systému.

 Pro článek byl využit následující příspěvek se sborníku: