Rodiny jako okenní vitráže - z barevných sklíček poskládané.

Moc o nich nevíme, analytici, sociologové ani psychologové je v podstatě nesledují. Druhé a třetí rodiny vzniklé po rozpadech původních vztahů. A přece právě tyto skupiny ovlivňují dlouhou řadu životů dospělých i dětí. Někdy je to děs, někdy může být nakonec fajn. Společný je ale jeden znak - vždycky se jedná o náročné situace.

Ženíme se, vdáváme se, pořizujem si děti. Nebo se neženíme a nevdáváme a stejně si pořizujeme děti. A naše vztahy se rozpadají, rodinu už nepovažujeme za základní a neměnnou, hovoří se o její krizi. A ve společnosti nacházíme nutné důsledky tohoto jevu.

Když se rozpadne manželství či partnerství, reagují dospělí různě. Někdo vstupuje do nového vztahu okamžitě, jiný potřebuje nějaký čas k znovunalezení sebe sama i vlastních sil, další zůstává sám delší dobu. Je ale jen málo lidí, kteří chtějí zůstat sami už napořád a také tak učiní.

A tak navazujeme nové vztahy, znovu se ženíme a vdáváme (25 % uzavíraných sňatků je druhých, 4 % dokonce třetích), nebo v druhém či dalším svazku žijeme bez jeho formálního potvrzení (a v tomto případě nejsou čísla v ČR podchycena). Do těchto vztahů vstupují dospěli i děti. Vznikají tak barevné rodiny, směsice genů a zvyků v "jednom hnízdě". A často se i ta hnízda prolínají.

Situací se systematičtějí zabývají v sousedním Německu, kde se tvrdí, že v takto propojených rodinách (hezky se jim také říká patchworkové) žije každé desáté ditě. Vzhledem k českým odhadům je to v naší republice pravděpodobně velmi podobné.

Asi je potřeba tento jev přijmout jako fakt, který provází tuto dobu a naučit se s ním pracovat. Naučit se chápat, že "moje děti" vstupují i do jiných rodinných vazeb než jsou ty, které jsou nám jako rodičům známé a vyhovují nám, že do našich domovů vstupují děti, které jsou nám geneticky cizí a stávají se částečnou nebo trvalou součástí rodiny. Mísí se nejen geny, ale zejména zvyky. Jedny děti po sobě odnášejí nádobí ze stolu a jiné jsou zvyklé, že to za ně dělá někdo jiný. Někde se žije v klídku a někde dynamicky. Přizpůsobovat se musí  všichni. Děti i dospělí. Každý z nich tvoří sklíčko v pomyslné vitráži barevného okna. A právě na kombinaci lidí záleží, jaká ta vitráž bude, ať už se zamyslíme nad jejím půvabem či křehkostí. Dojde k propojení několika rodinných kultur a všichni členové se mají co učit a čeká je řada komplikovaných situací (zejména v prvních dvou letech sžívání).

Pokud se takové propojení (sešití, patchwork, vitráž - vyberte si, co se vám líbí) povede, děti mohou ledasco získat. Mohou se naučit dobře vyjednávat, kloubit nejrůznější zájmy. Jenže když se nepovede, děti se stávají zbraní ve válce dospělých a trpí řadou vnitřních konfliktů, případně se učí obratně manipulovat.

Nová rodinná uspořádání, kde sociální vazby hrají větší roli než genetické, jsou prostě tady. Spolu s českým guru, Járou Cimrmanem, o tom můžeme diskutovat, můžeme o tom vést spory, můžeme s tím i nesouhlasit, ale to je všechno, co se proti tomu dá dělat. Objevují se prostě rodinné modely, které se přizpůsobují společenské realitě [H. Maříková, socioložka,2011] a lze hovořit o určité transformaci rodiny. Lidé mají potřebu vzájemných vazeb a budou ji mít i nadále. V současné době se však poněkud mění jejich obsah.

Měli bychom se zamyslet nad tím, jak na tuhle novou situaci reagovat, co se naučit. Každý z nás se totiž může stát střepem z rozbitého skla původní rodiny. A následně důležitým sklíčkem nově sestavené vitráže. Je dobré nad tím přemýšlet.

Základní zdroj pro tento článek a více informací je k dispozici zde:

VRÁNKOVÁ, Karolína. Sešívaná rodina. In: Psychologie.cz: Wellness pro vaši duši [online]. 26. 1. 2011. Praha: Mindlab, 2011, 7. 8. 2012 [cit. 2012-08-07]. Dostupné z: http://psychologie.cz/sesivana-rodina/