Když se děti začnou ptát

Když se rodiče nedokáží domluvit a po jejich rozchodu se děti stanou součástí jejich sporu, můžete je nějakou dobu poměrně účinně držet stranou všeho. Dřív nebo později se ale začnou ptát. Spor běží, děti rostou. Dokud jsou malé, můžete se tvářit, že konflikt neexistuje. S běžícím časem to přestane být možné. Co s tím? Nevěděli jsme a tak se šli zeptat odborníka.

Adamův spor o děti se už pěkně táhne a děti rostou. Postupně jsme si vytvořili a vychytali pravidla "bezpečného provozu" a osvědčují se nám. A tak se o ně zkusím podělit.

 O problému sami nezačínáme mluvit, případné nutné situace řešíme věcně (tedy neptáme se, jestli jim "maminka sbalila plavky" ale jestli "mají plavky". Zdá se to jako nepodstatné, ale konstatování "nemám plavky" je neutrální a děti nemusí řešit, kdo jim co dal nebo nedal). Není nutno hledat viníky. Ono to k ničemu nevede a unaví to všechny. A nemá smysl být unavený.

Necháváme děti odpočívat a nevyptáváme se. Děti to totiž stresuje a následně nás taky. Úplně totiž stačí to, že některé situace vyvoláme bezděčně. Jedna taková se Adamovi povedla poměrně nedávno. Byl pátek a vyrážel s dětmi na nákup. Adam je, narozdíl ode mne, příznivec teplých večeři. A tak dumal co uvařit. Když už se mu v mozku rýsoval nápad, zeptal se dětí, co obědvaly. Dotaz měl jediný cíl - neuvařit k večeři totéž. A děti řekly každý něco jiného a pohádaly se. Neobědvaly a táta se to neměl dozvědět. No co, občas každý z nás nestíhá, k večeři byly těstoviny s kuřecím. Jen zklidnit atmosféru chvilku trvalo.  Zbytečná ztráta společného času.

Když už potřebuje Adam něco s dětmi řešit, vytvoří pro to předem atmosféru a řekne jim o tom. Dohodnou se, že ten či onen čas věnují domlouvání a nastíní si téma, promyslí, jestli u povídání budu nebo nebudu i já. Totéž mohou udělat děti. Řeknou, že si chtějí promluvit. Děti mají ještě jedno "jištění". Mohou říci, že to, co chtějí probrat neopustí zdi našeho domu. Pak je hovor důvěrný a Adam získané informace nikde nepoužije. Pár takových hovorů už u nás proběhlo a děti si toho, že dodržujeme sliby nejspíš cení. Aspoň to tak říkají. V jiných než předem vymezených časech se dospělí už k dříve řešeným tématům nevracení. Děti samozřejmě mohou.

Ze zkušenosti vím, že nejvíc se o dětech stejně dozvíte z toho, jak s nimi trávíte čas. Z toho, jaké mají názory, jak se stavějí k tomu, co spolu děláte, co dělat chtějí či nechtějí. Nejlepší jsou společné aktivity. A nemusíte kvůli tomu "horolezit" v Dolomitech. Můžete vyjet na kolech za humna, řezat dřevo, uvařit kynuté knedlíky, prostě cokoliv.  Společné zážitky navíc spojují a vy si nejen užijete čas, ale taky se sehrajete. Pokud se děti rozpovídají, nechejte je, ale téma nijak neživte a nekomentujte. Prostě to berte jako "pokec se známými" a nechte je říci přesně to, co chtějí říci sami.

A v závěru této části pravidlo číslo JEDNA. Nekritizujte nepřítomného rodiče. Nestavte dítě do situace, kdy ho nutíte rozhodovat se, kdo z vás je "hodný" a kdo "zlý". Vždyť to často nezvládají ani dospělí. Jenže co s tím, když toto pravidlo začne být neudržitelné?

Jak už jsem ale psala, čas běží a děti rostou a začínají se ptát.  A chtějí vědět, co si o věcech myslíme a proč se dějí tak či onak. Už vždycky nejde zahrát téma do autu nebo je změnit. Chtějí si povídat. Chtějí odpovědi. A my nevěděli jak na to. Situace začala být nepříjemná, když nás oba potkala v jednom víkendu. To se Áda přišel zeptat Adama, proč jeho starší nevlastní brácha s manželkou a miminem jezdí na návštěvu k nám a ne k mámě. Byl naštvaný, protože má bráchu rád a neviděli se. Jak klukovi říct, že máma s bráchou jsou rozhádaní a nezměnilo to ani narození miminka? Jak současně netvořit napětí? Téměř ve stejné chvíli jsem s Evčou vedla debatu o tom, kdo jsou zlatokopky. Věšely jsme prádlo a já nastiňovala dlouhé nohy, blond vlasy a extrémní cit pro pány s naducaným kontem. Evča se na to ptala. Jenže - jak pak odpovědět na otázku, jakto, že jsem tedy zlatokopka já a zlato nekopu a jako modelka tedy fakt nevypadám?

Ta situace byla Adamovi i mně nepříjemná a tak jsme se rozhodli hledat rozumnou radu. Vyhledali (nechali si doporučit)  jsme rozumnou dětskou psycholožku v blízkém větším městě.  Objednali jsme se a předem jí poslali informace a dokumenty, které si vyžádala. To aby měla rozumný obrázek. Ptali jsme se na jediné. Jak odpovídat, abychom nepůsobili dětem další starosti a netvořili větší "bitevní pole", než je potřeba? Jak současně nedělat absolutní trouby sami ze sebe nebo z dětí? Jak tím s citem projít? Jsme si totiž plně vědomi toho, že následné spáleniště budeme kultivovat my dospělí, a že riziko jizev na duších dětí je lepší minimalizovat jak to jen jde.

Konzultace u psycholožky byla rozumná a příjemná. Nevymyslela žádný zázrak, ale my ho ani nečekali. Z rad, které jsme získali se mi pro tuhle citlivou situaci líbí dvě. Jedna "hlavní" a jedna "doplňková". Ta hlavní nabízí, abychom děti nechali najít si odpověď sami. Vysvětlili, že máma i táta je mají opravdu moc rádi a zeptali se co si o daném tématu myslí oni. Nejspíš sami odpověď znají a jen si ji chtějí usadit a urovnat, případně doplnit svoje informace tam, kde je nemají, nevěří jim nebo si je chtějí doplnit "druhou stranou". Probírat jejich názory klidně, věcně, stručně a s respektem k dětskému přemýšlení. To by mohlo fungovat. A avizovaný doplněk? Ten je jednoduchý. Nelhat. Nikdy. To aby se netenčilo pouto důvěry. Aby bylo jasné, že máma/táta říkají pravdu, jen se na ní prostě občas neshodnou.

Držím vám, kteří možná prožíváte podobně náročnou situaci (i nám) pěsti. Ať se vám daří co nejméně bolestivá komunikace s dětmi. Že je to tanec mezi vejci? No jistě, je. Ale jsem si naprosto jista, že se vyplatí.